Olomoucký kraj finančně přispěl částkou 30 000,-Kč na Oslavy 130 let založení SDH Otaslavice, konané 19.6.2016 v Otaslavicích.

 

_________________

centrala

Olomoucký kraj finančně přispěl na vybavení zásahové jednotky elektrocentrálou.
_______________________
Olomoucký kraj finančně přispěl

na realizaci stavby

"Otaslavice-splašková kanalizace v části obce Aleje"

Logo kraje na web

__________________

 

 

Profil zadavatele :

Identifikátor profilu zadavatele: 360164

www.stavebnionline.cz

 

 

 

JOSEF FRANTIŠEK

osobno1

 

„Byl to výkon, který se snad již nikomu nepodařilo opakovat." Již za života a více po smrti byl ozdoben četnými vyznamenáními a in memoriam povýšen na podporučíka v polské a podplukovníka v čs. armádě.

 

 jflev640

28.10.2015 bylo Josefu Františkovi propůjčeno in memorian nejyšší státní vyznamenání.

 

 

Dne 27.10.2011bylo Josefu Františkovi in memoriam slavnostně uděleno nejvyšší resortní vyznamenání - KŘÍŽ OBRANY STÁTU. 

 

Plk. i.m. JOSEF FRANTIŠEK, DFM & bar

Jeho jméno zůstane navždy spjato s historií bitvy o Británii, v níž britská Royal Air Force bojovala na život a na smrt s německou Luftwaffe. O Františkovi se dodnes mluví s bezpříkladným uznáním a respektem. Jako Čech byl příslušníkem 303. polské stíhací perutě, která byla vůbec nejúspěšnější jednotkou RAF v bitvě o Británii, a se svými 17 sestřely byl František jejím nejúspěšnějším střelcem. Tím se stal nejen nejúspěšnějším československým, ale ve své době i nejlepším spojeneckým účastníkem bitvy o Británii. Nejen jeho skvělé výkony ve vzduchu, ale i jeho originální, nezkrotná a svérázná postava jej učinila nezapomenutelným. Stal se legendou československého, polského i britského letectva.
„Byl to pilot jaký ještě neexistoval před ním a již nebude existovat. Sám se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem, co stiskl spoušť na kulomety, to byl sestřelený Němec. Létal s láskou a odvahou, byl to největší hrdina v bitvě o Anglii,“ * prohlásí o něm později polský kapitán Witold Źyborski, pobočník velitele polské 303. perutě, u níž František bojoval.

* VHA, ČSL-VB, sign. 124/CI-2d/75. Zpráva šrtm. Josefa Balejky.

„…válka potvrdila skutečnost, že vynikající piloti bez přesné a odvážné střelby se nikdy nestali esy, a naopak průměrní piloti s bystrým okem a precizní muškou se jimi stali. František patřil do třetí kategorie – byl mistrem v pilotáži a současně výborným střelcem…“,* napsal o něm dnešní generálmajor František Fajtl.

* Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády. Praha 1980, s…

„V této [303.] peruti nebojácných stíhačů je… Sergeant František zvláště vynikající – jeho tichá, chladnokrevná a skromná osobnost v sobě skrývá rozeného a nemilosrdného stíhače. Jeho úspěchy sleduji s velkým zájmem,“ * napsal o něm v době jeho strmého vzestupu Air Vice Marshal Keith Park, velitel 11. skupiny Fighter Command.

* PRO, AIR 2/9326. Vyjádření k návrhu na udělení druhého DFM Sgt J. Františkovi z 30. září 1940
Ani pozdější šéf Fighter Command RAF, Air Marshal Sir Trafford Leigh-Mallory, nešetřil superlativy: „Pilotem, jehož jméno budeme my, na velitelství Fighter Command vzpomínat s uznáním a obdivem, byl Sergeant František. Tento švihák padl v boji a až do své smrti patřil tento skvělý bojovník mezi nejlepší piloty Fighter Command.“

* Leigh-Mallory, T. L.: They have done a good work. In: Czechoslovak Wings, London 1943, s. 5

Všechna tato tvrzení – a nejsou ani zdaleka všechna – by se mohla zdát poněkud nadnesená – kdyby ovšem nebyla potvrzena skutečnými Františkovými vynikajícími výkony.

Josef František se narodil 7. října 1913 v Otaslavicích u Prostějova v rodině truhláře. K otcově dřevu však příliš netíhl, učarovala mu technika. Nad jeho rodnou obcí často létaly stroje z Vojenského leteckého učiliště v nedalekém Prostějově a tak o Františkově budoucnosti bylo rozhodnuto. Poté, co se vyučil zámečníkem přihlásil se dobrovolně k vojenskému letectvu, byl přijat a v letech 1934-1936 absovoval školu pro odborný dorost letectva ve VLU v Prostějově. Poté byl dnem 17. srpna 1936 přidělen k leteckému pluku 2 „Dr. Edvarda Beneše“ v Olomouci. U zdejší 5. pozorovací letky létal jako pilot dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Aero A-11 a Letov š-328. *

* AEVO, fond kmenových listů – J. František.

Již tehdy se s kázní a vojenskou disciplinou příliš nebratřil. Přetahování propustek, letecká nekázeň i hospodské rvačky nepatřily v jeho vojenském životě k žádným výjimkám, takže nebylo divu, že nebyl poměrně dlouhou dobu povýšen. Teprve po roce služby u pluku byl povýšen na svobodníka (a současně byl jmenován polním pilotem letcem), ale záhy mu za nekázeň hrozila nejen degradace ale dokonce i vyloučení z řad létajícího personálu. * Již v té době však prokazoval, že je mimořádně nadaným pilotem a proto byl vybrán do stíhacího kursu, který mezi 14. únorem a 30. červnem 1938 prodělal – již jako desátník – u leteckého pluku 4. U tohoto pluku pak zůstal a dnem 30. června 1938 byl přidělen ke 40. stíhací letce, která sídlila na letišti Praha-Kbely. ** Letka byla vyzbrojena standardními stíhacími letouny čs. letectva, dvouplošníky Avia B-534, letce velel štábní kapitán Korčák a velitelem roje, v němž létal František, byl podporučík v záloze ing. Vilém Hofman, který si Františka jako pilota velice chválil. Výborně pro něj dopadly i ostré střelby v Milovicích: „…Výsledky čet. Josefa Františka jsou vynikající,“ vzpomínal o čtyřicet let později Hofman. „100 % zásahů na pozemní cíl, 80 % zásahů svržených bomb a 30 % na vlečný rukáv…“ ***

* Blíže viz Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s…
** AEVO, fond kmenových listů – J. František.
*** Vzpomínka ing. V. Hofmana z roku 1988. Letectví a kosmonautika č. 20/1988, s. 13.

Tehdy ještě zcela neznámý desátník Josef František nastoupil ke 40. stíhací letce v době, kdy se nad Československem a celou Evropou stahovala válečná mračna. Po vyhlášení mobilizace československé branné moci, k čemuž došlo 23. září 1938, přešlo čs. letectvo na válečnou organizaci a rozmístilo se na polní letiště. 40. stíhací letka se přesunula na polní letiště Horní Měcholupy u Prahy, kde působila v rámci protivzdušné obrany československého hlavního města. Součástí leteckých akcí mobilizovaného čs. letectva byly i starty na poplach proti průzkumným letounům Luftwaffe, které vnikaly do čs. vzdušného prostoru, aby prováděly fotoprůzkum. Bylo tomu tak i 27. září 1938, kdy mnoho nescházelo a František by se poprvé utkal s nepřítelem. Po vyhlášení poplachu odstartoval z polního letiště Horní Měcholupy u Prahy ve tříčlenném roji Avií B-534 ke stíhání fotoprůzkumného Dornieru Do 17P, který narušil čs. vzdušný prostor a právě se nacházel nad Prahou. Tříčlenný roj Avií vedl ppor. ing. Vilém Hofman, který vzpomínal:

Rychle nabíráme výšku, nad Prahou nás přejímá rádiem LOD [Letecký orientační důstojník], důstojník letectva působící u protiletadlového dělostřelectva. Navádí nás na nepřátelský letoun. Rychle se k němu blížíme, ale ten, jak nás spatřil, se dává na ústup. Máme převahu výšky a dostihujeme jej v prostoru letiště Ruzyně. Zaujímáme pozice po obou stranách a za ním. Zvyšuje rychlost a rychle stoupá. Ve stoupání mu stačíme, ale při vodorovném letu se nám vzdaluje. Jsme skoro v 7000 m a musíme pronásledování ukončit. Unikl nám…“ *

* Vzpomínka ing. V. Hofmana z roku 1988. Letectví a kosmonautika č. 20/1988, s. 13.
Jak známo, Čechoslovákům na podzim 1938 nebyla dána příležitost utkat se s nacistickým Německem v přímém boji. Po hanebném mnichovském diktátu (30. září 1938), kde spojenecká Francie s Británií podlehly nátlaku nacistického Německa a fašistické Itálie ve víře že obětováním československého pohraničí zachrání mír, se 40. stíhací letka vrátila zpátky do Prahy-Kbel. Zde ji zastihl tragický 15. březen 1939, kdy Wehrmacht okupoval i zbytek českých zemí.
Desátník Josef František patřil k těm mnohým, kteří dlouho neváhali a unikli ilegálně do zahraničí. Tam mínili nabídnout své služby armádám států, o nichž se domnívali, že se dostanou do konfliktu s Německem. Jedna z četných legend, která se kolem Františkovy osoby postupně vytvořila, dokonce hovoří o tom, že již 15. března 1939 František na své Avii B-534 do Polska dokonce uletěl:

„… když hitlerovci v březnu 1939 vtrhli do Prahy, byl jedním z té hrstky, která přes rozkazy svých nadřízených a proti ´zdravému´ rozumu vzlétla, a útočil na své Avii B-534 proti postupujícím hitlerovským kolonám, načež přistál v Polsku.“ *

* Fiedler, A.: Dywizjon 303. Poznaň 1978 (17. polské vydání), s. 60. Zhruba totéž tvrzení se objevilo i v anglosaské odborné literatuře: „Když Němci vpochodovali [do českých zemí] létal Josef František na Avii B-534. Ačkoli byl dán rozkaz nebojovat, on přesto odstartoval a postřeloval kulomety postupující kolony. Pak unikl do Polska, kde létal stíhačky PZL P-11 s polským letectvem…“ Krybus, J.: The Avia B-534. Profile Publications No 152, Leatherhead 1967, s. 6.

Skutečnost je však poněkud prozaičtější. V den obsazení českých zemí neuletěl do zahraničí žádný československý letoun. Přestože někteří velitelé takovou možnost na poslední chvíli zvažovali, onoho tragického rána totiž panovalo značně nepříznivé počasí, které pokus o případný hromadný odlet do zahraničí (uvažovalo se především o Rumunsku a Jugoslávii, které byly smluvními partnery Malé Dohody) odsuzovalo k nezdaru. Ani německá Luftwaffe nevykázala toho rána velkou činnost a její letouny dosedly na čs. letištích až odpoledne, kdy už byly čs. letecké základny obsazeny německými pozemními jednotkami.

František se dostal za hranice tak jako naprostá většina českých letců daleko prozaičtější cestou. Dne 13. června 1939 spolu s několika kamarády překročil hranici u Szumbarku (dnes Havířov). Po prezentaci na československém konzulátu v Krakově strávil nějaký čas v nedalekém táboře v Malých Bronowicích, kde byla ubytována čs. vojenská skupina. Protože polské úřady zpočátku o čs. vojáky a letce nejevily valný zájem a také proto, že čs. odbojové vedení nespatřovalo v Polsku perspektivu pro svůj odbojový program, bylo rozhodnuto přesunout čs. vojáky a letce z Polska do Francie. Protože však Francie v čase míru nemohla přijmout cizince do své pravidelné armády, bylo dohodnuto, že Čechoslováci podepíší závazek na pětiletou službu v Cizinecké legii – ovšem s ústním příslibem, že v případě vypuknutí války bude tento jejich závazek zrušen a oni budou převedeni do pravidelné francouzské armády a letectva.

František odjel se skupinou čs. vojáků a letců do přístavu Gdyně, odkud se měl na palubě švédského parníku Castelholm přeplavit do Francie. Dne 29. července 1939 už stál na schůdkách lodi, když v tu chvíli dorazila k molu skupina polských důstojníků, která Čechoslovákům nabídla vstup do polského letectva. Bylo to těžké a pro Františka doslova osudové rozhodnutí. Společně s několika váhajícími kamarády si hodil mincí, polským desetigrošem. Padl „orzelek“. Bylo rozhodnuto, společně s několika dalšími vstoupil do polského letectva. Tím František spojil své další osudy s Poláky. Jak se mělo ukázat, tak navěky. *
* Blíže Tikovský, V.: Příběh pilota Františka. Letectví a kosmonautika č….

Společně s dalšími československými dobrovolníky odjel na leteckou základnu Deblin, kde se po krátkém přeškolení na polskou leteckou techniku stal instruktorem u zdejší Eskadry Szkolnej Obserwatorów, která patřila pod zdejší Centrum Wyszkolenia Oficerów Lotnictwa Nr. 1. V Deblině létal na zastaralých strojích Potez XXV, PWS 26, Bréguet XIX, RWD 8, RWD 14 Czapla a dalších. Tam jej také zastihl počátek války.

Druhého září 1939 se letecká základna Deblin stala terčem těžkého náletu Luftwaffe. Mezi dopadajícími pumami František se svým Potezem XXV již odstartovat nestačil a tak se stal bezmocným svědkem zničení největší polské letecké základny.

„Druhého září po německém náletu na deblinské letiště František pomáhal zachraňovat raněné,“ vzpomínal po letech kpt. Jan Hryniewicz. „Požár po náletu nebyl ještě uhašen, ale František nehleděl na nebezpečí a pomáhal mi vyprostit z okopu za hangárem těžce zraněného velitele Szkoly Podchorazych Lotnictwa pplk. Jerzy Bajana. Přenesli jsme ho společně do letadla a já s ním ihned odstartoval do Varšavy, neboť měl-li být zachráněn, musel být co nejdříve operován…“ *

* Vzpomínka kpt. v. v. J. Hryniewicze z 15. 8. 1966. Tikovský V.: Příběh pilota Františka (Plameny v patách). Letectví a kosmonautika č. 25/1967, s. 12
Spolu s dalšími letci se přesunul na letiště Góra Pulawska a pod vedením kpt. Jana Hryniewicze pak přelétával zbylé letouny dále do zázemí před postupujícím Wehrmachtem. Při jednom z podobných letů, 5. září 1939, kdy letiště bylo bezprostředně ohroženo postupujícími německými tanky, byl pro nedostatek paliva nucen nouzově přistát Bréguet XIX čet. Zdeňka škarvady. Českému pilotovi hrozilo zajetí. Vedle nešťastného pilota však přistál František se svým Potezem XXV, vzal škarvadu na křídlo a tak ho zachránil.

O dva dny později, 7. září 1939, na letišti Sosnowice Wielkie u Parczewa byl František s několika dalšími českými letci přidělen k improvizované letecké jednotce Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów SPL Deblin. Jednotka byla vybavena patnácti cvičnými stroji RWD 8 a PWS 26 a jejím velitelem byl určen por. Zbigniew Osuchowski. Po dalším ústupu byl tento Pluton dne 18. září přidělen k dispozici veliteli obrany města Luck, gen. bryg. Stefanu Strzemiňskiemu, pak vykonával také průzkumné lety pro jednotky plk. S. Hanke-Kuleszi a plk. K. Halickiego. Jednotka postupně vystřídala několik polních letišť. Na neozbrojených cvičných RWD 8 prováděl František hazardní průzkumné lety, při nichž se mohl stát lacinou kořistí německých stíhaček. Ve dnech 19. a 20. září společně s des. Josefem Balejkou a čet. Matějem Pavlovičem ručními granáty napadli německé kolony v prostoru Kamionka Strumilowa. Dne 20. září František zpozoroval německou mechanizovanou kolonu v oblasti Zloczowa, ale byl při akci sám sestřelen palbou ze země. Díky obětavému zásahu polských letců st. sierž. Józefa Zwierzyňskiego a sierž. Wilhelma Kosarze, kteří se svým strojem pod nepřátelskou palbou odvážně přistáli opodál, byl František se svým polským pozorovatelem zachráněn.

* Pawlak, J.:…

Přes veškerou statečnost a odhodlání se však polský odpor chýlil ke konci. Dne 22. září 1939 proto zbylých šest letounů Plutonu dostalo rozkaz k odletu z letiště Kamionka Strumilowa do Rumunska. Tři ze strojů pilotovali Češi: František, Balejka a Pavlovič. Letci přistáli na letišti Ispas a pak pokračovali přes Černovice a Jassy do Pipery, kde však byli internováni. Již 26. září se však Františkovi a jeho druhům podařilo z internačního tábora uprchnout. Dostali se do Bukurešti a vybaveni dokumenty odpluli 3. října 1939 na lodi Dacia z Constance do Bejrútu. Odtud pak pokračovali lodí Teofil Gauthier do Marseille. Na francouzskou půdu vstoupili 20. října 1939.

Na otázku proč František i ve Francii a následně ve Velké Británii setrval i nadále v rámci polského letectva, které se znovu začalo tvořit po boku francouzské Armée de l°Air, neexistuje jednoznačná odpověď. Určité indicie naznačují, že z Františkovy strany zde snaha ke vstupu do čs. jednotky byla, ale zhatilo ji necitlivé jednání čs. důstojníků. Josef Balejka uvádí, že 30. října 1939 společně s Josefem Františkem, Matějem Pavlovičem a Wilhelmem Kosarzem navštívili sídlo Československé vojenské správy v Paříži, kde žádali „… o zařazení do některé československé letecké jednotky.“ Během zmíněné audience však došlo k nešťastné kontroverzi mezi Františkem s dvěma vysokými československými důstojníky, majorem a plukovníkem (jejich jména bohužel nejsou známa, ale zřejmě nešlo o letecké důstojníky). František jako mluvčí čtveřice letců hlásil, že právě přijeli z Polska do Francie. Přítomným majorem to však bylo zřejmě špatně pochopeno, neboť se na Františka obořil slovy: „Vždyť transporty z Polska už jsou dávno tady! Kde jste se to, sakra, chlapi, f l á k a l i?“ (podtrženo autorem). Major tím měl zřejmě na mysli skutečnost, že lodní transporty z Polska byly ukončeny již v srpnu 1939, ještě před počátkem války, a snad vůbec netušil, že někteří Čechoslováci poté vstoupili do polského letectva a prodělali s ním anabázi přes Balkán a Blízký východ než se na podzim 1939, podobně jako František, dostali do Francie. Necitlivý výrok majora zapříčinil ostrou hádku, neboť pro impulzívního Františka, vracejícího se z fronty bylo naprosto nepřijatelné, aby mu někdo říkal, že se „flákal“. Rozzuřený major, který jistě nebyl zvyklý, aby na něj křičel poddůstojník, chtěl celou věc vyřešit tím, že dá Františka „zavřít za dezerci, protože už jste tady měli dávno být!“ Konfrontace vyústila v povolání francouzské policejní hlídky, což ze strany přítomného československého plukovníka jistě nebylo příliš citlivé řešení. Francouzští policisté, kterým se čtveřice letců legitimovala polskými dokumenty, však neměli pro plukovníkovy argumenty pochopení, neboť nemínili zatknout „les soldats polonais“ na rozkaz „autorités tchéques“. Plukovník musel – chtě nechtě – kapitulovat.

„Vrátil se k Polákům,“ vzpomíná Josef Balejka. „Znal je a rozuměl si s nimi. Oblíbil si je. Už nikdy se nepokoušel vstoupit do československé jednotky, ačkoli by to učinil nesmírně rád, už proto, že se mu často stýskalo. Ale měl především mentalitu prostého vojáka a věděl, že to má „nahoře“ rozlitý… Dalo se to spravit později, když se stal esem, zcela určitě. Jenže František neměl ve zvyku trhat svazky, které se mezitím vytvořily. Bojoval a žil s Poláky. Znali ho a rozuměli mu. Oblíbili si ho a měli ho rádi. Byl jejich.“ *

* Vzpomínka Josefa Balejky z roku 1967. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (Stopa mizí ve Francii). Letectví a kosmonautika č. 19/1968, s. 16

Pokud je známo, František se přeškoloval na leteckých základnách Lyon-Bron, Clermont Ferrand a Aulnat, kde podle svědectví Poláků především zalétával letouny. *

* Rajlich, J.:… Lotnictwo wojskowe č…., s…

O výsledcích jeho bojové činnosti ve Francii – byla-li vůbec nějaká – však existuje řada značně rozporných svědectví. Týká se to především tolik diskutované otázky zdali měl ve Francii nějaké sestřely a kolik. Polský spisovatel Arkady Fiedler ve své knize „Dywizjon 303“, která vyšla dva roky po Františkově smrti, uvádí, že František „Ve vzdušných bojích nad Belgií a Champagní srazil deset strojů Luftwaffe během tří týdnů…“ * Josef Balejka uvádí poněkud nižší počet: „František ve Francii sestřelil devět německých letadel a dvě poškodil. v Blackpoolu mi ukázal zápisník letů, kde měl devět potvrzených sestřelů a ta dvě letadla měly být Stuky, které zapálil na polním letišti v severní Francii. Ty byly na zemi. Jinak František vykládal víc o děvčatech nežli o soubojích.“** Witold Lokuciewski vzpomínal po letech, že „František sestřely ve Francii měl. Viděl jsem jeho zápisník letů z francouzské kampaně, kde měl potvrzeno sedm sestřelů a nějaké stroje poškozené. S podpisy a razítky!“ ***

* Fiedler, A.: Dywizjon 303, s. 60-61.
** Vzpomínka J. Balejky z roku 1967. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (Záhadná desítka). Letectví a kosmonautika č. 23/1968, s. 17
*** Vzpomínka W. Lokuciewského z roku 1967. Tamtéž

Bogdan Arct uvádí, že jich měl „několik“ * bez udání jakýchkoli podrobností

* Arct, B.: W podniebnej chwale. Warszawa 1958, s. 85.

Tato tvrzení dosud nikdo nevyvrátil, ale oficiální, úřední dokumenty je také nepotvrdily. Žádné francouzské archivní dokumenty neuvádějí Josefa Františka jako autora – byť jen jediného – sestřelu. Z oficiálních dokumentů není navíc ani známo u jaké bojové jednotky František ve Francii sloužil. Je to poněkud záhadné, nicméně určité vysvětlení podávají někteří pamětníci. Například Josef Balejka udává, že František si v dubnu 1940 ve Francii dočasně změnil jméno, aby neuvedl svou rodinu v Otaslavicích do persekuce gestapem. Dosud se však nepodařilo zjistit, jak jeho krycí jméno vlastně znělo. Dokud se nepodaří tento dosti podstatný detail zjistit, nemůže být za Františkovými „francouzskými“ osudy učiněna definitivní tečka. *

* Balejka, J.: záznam vzpomínky z 10. února 1990. Mezi čs. letci, kteří sloužili u polského letectva by v případě změny jména nešlo o výjimku. Například čet. Ladislav Uher, který létal u polského letectva v Polsku, Francii a ve Velké Británii, používal krycí jméno Wladyslaw Zwonkówski. Nevin, L.: (synovec L. Uhra): záznam rozhovoru z 16. června 1982.

Ačkoli za Františkovými „francouzskými osudy“ zůstává ještě několik nezodpovězených otazníků, jedno víme jistě: dne 18. června 1940, poté, co se Francie zhroutila, odplul František na palubě polské lodi z přístavu Bordeaux do Anglie. Dne 21. června transport dorazil do přístavu Falmouth. František byl spolu s dalšími odeslán do depa polského letectva ve Falmouthu. Dne 2. srpna 1940 odjel na letiště Northolt, kde byl přidělen k formující se 303. polské stíhací peruti im. Tadeusze Kosciuszka. Výzbroj této, později tak proslavené jednotky tvořily Hurricany Mk. I. Velitelem peruti byl ustanoven Brit S/Ldr Ronald G. Kellet a Polák S/Ldr, mjr. Zdzislaw Krasnodebski, po jehož zranění v boji 6. září 1940 převzal velení S/Ldr, por. Witold Urbanowicz, proslulý gentleman a jeden z nejlepších polských stíhačů.
„Na Františka se pamatuji dokonale,“ vzpomínal po letech jiný příslušník 303. perutě, tehdejší poručík (později plukovník) Witold Lokuciewski. „Myslím, že každý, kdo tehdy létal u „Třistatrojky“ a zůstal živ, si ho pamatuje stejně dobře jako já. František byl totiž postavou, která se vryla lidem do paměti dříve než se stala legendární. Navíc si na něj ovšem pamatuji zvlášť dobře, protože jsem byl velitelem roje, ve kterém létal. Alespoň zpočátku.

Vysoký, statný chlapec, někdy trochu zasmušilý, jakoby zahalený podivným steskem. Ale když na to přišlo, dovedl být stejně veselý jako my. Věděli jsme, že je Čech, samozřejmě, a věděli jsme to velice dobře. Třebaže nosil polskou nášivku, třebaže mluvil plynnou polštinou, znal naše zvyklosti a přijal je za své. Už tehdy to byla součást pověsti, která ho provázela: Čech, který od začátku války žije a bojuje s Poláky. Velmi jsme si ho proto vážili, mohl přece právě tak dobře bojovat kdekoli jinde; především v československé peruti, která se tehdy – pokud si vzpomínám – tvořila, a když ne tam, tedy v kterékoli britské squadroně. Bitva o Británii byla v plném proudu a o dobré piloty byl mimořádný zájem. Ale jemu se líbilo právě u nás a to nás přirozemě těšilo.“ *

* Vzpomínka W. Lokuciewského. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (První vítězství). Letectví a kosmonautika č. 18/1968, s. 16
Po krátkém zaškolení byla 303. peruť ve svazku 11. skupiny Fighter Command vržena do prudkých leteckých bojů nad jižní Anglií, které se vysloužily název bitvy o Británii.

Ještě předtím, ještě v průběhu přeškolování na Hurricany, se Františkovi stala jedna letecká nehoda. Dne 8. srpna 1940 při návratu z cvičného letu dosedl na letišti Northolt bez podvozku. Jednoduše jej zapomněl otevřít, což se stávalo především letcům, kteří dosud létali jen na strojích s pevným podvozkem (a což by naznačovalo, že ve Francii nelétal na moderních strojích, s nimiž by jedině mohl dosáhnout nějaké sestřely). Ačkoli František z nehody vyvázl bez zranění, jeho Hurricane V7245 (RF-M) byl poškozen.

Vzpomínka Kent

Vědělo se, že je to citlivý a bravurní pilot,“ pokračuje Witold Lokuciewski. „A teď si představte, že jednoho dne, když se peruť vracela z cvičného letu, vám tento pilot z ničeho nic posadí Hurricana na břicho! Jednoduše zapomněl na podvozek a přistál, aniž jej vysunul. Byli jsme pochopitelně překvapeni, nechyběli ani vtipálkové, kteří se po něm svezli – nebyli jsme totiž žádné fajnovky a kdo šlápl vedle, toho to zpravidla dost mrzelo. Ale František si tehdy zachoval obdivuhodnou převahu. Bezvadně se veliteli omluvil a pamatuji-li se dobře, zaplatil tehdy v kantýně mechanikům rundu. Tím se záležitost zprovodila ze světa a už se o ní nemluvilo.“ *
* Vzpomínka W. Lokuciewského. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (První vítězství). Letectví a kosmonautika č. 18/1968, s. 16

Ke konci srpna 1940 byla 303. peruť konečně zasazena do bojů. Nastala Františkova °nejlepší hodina°. Nemělo by asi valný smysl popisovat podrobně všechna Františkova letecká vítězství, neboť – jak praví klasik žánru, slavný francouzský stíhač Pierre Clostermann: „nic se nepodobá leteckému souboji – odmyslíme-li si několik geografických a taktických podrobností – nežli jiný vzdušný boj.“L * Ostatně ony podrobnosti jsou rozvedeny v chronologii událostí. Nezbývá než stroze konstatovat, že od 2. do 30. září 1940, tedy za pouhopouhých 28 dní měl na kontě již sedmnáct jistých sestřelů (z toho devět Bf 109, pět He 111, dva Bf 110 a jeden Ju 88) a jeden pravděpodobný (Bf 109). Byl to vůbec jeden z nejlepších výkonů spojeneckého pilota v tomto heroickém měření sil mezi Fighter Command RAF a Luftwaffe.

* Closterman, P.: Velký cirkus. Praha 1968, s. 12.

Jeho náhlá smrt při letecké nehodě 8. října 1940 je stejně nepochopitelná jako u řady jiných vynikajících stíhačů. V 09.00 h odstartovala 303. peruť k běžné rutinní hlídce nad pobřežím jižní Anglie, z níž se však nakonec vracela do Northoltu s nepořízenou. Jako už poněkolikáté se Františkův Hurricane Mk.I R4175 (RF-R) při návratu náhle odpoutal od bojové sestavy perutě a ztratil se kolegům z očí. Přesně v 09.40 h havaroval v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey. V nízkém letu zavadil koncem křídla o zem, letoun se převrátil a okamžitě vzplanul. Při nárazu byl pilot vymrštěn ven z kabiny a byl nalezen v nedalekém živém plotě. Měl pouze lehce ohořelou uniformu a poškrábaný obličej, ale už nežil. Zlomil si vaz. Příčiny jeho tragického pádu dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil. Zůstávají stále jen dohady.
Za své úspěchy byl Josef František vyznamenán Virtuti Militari V. tř., čtyřikrát Krzyzem Walecznych, dále Československým válečným křížem 1939, Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy II. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády (se štítky P, F a VB), dvakrát obdržel britskou Záslužnou leteckou medaili (Distinguished Flying Medal, DFM) – jako vůbec první cizinec ve službách RAF – a kampaňové vyznamenání The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp. Naprostou většinu těchto poct si za svého života neužil; známo je jen to, že krátce před smrtí nosil na uniformě pouze stužku polského Virtuti Militari. In memoriam byl také povýšen do důstojnického stavu: v roce 1941 byl povýšen na podporučíka polského letectva, v roce 1946 na nadporučíka československého letectva a v roce 1990 na plukovníka československého letectva. Byl pohřben s veškerými možnými vojenskými poctami 10. října 1940 na hřbitově polského letectva v Northwoodu. Zůstal s Poláky navždycky.

dopis veteranu

 

Na jaře roku 2001 se několik občanů vypravilo do Londýna k hrobu našeho rodáka pilota Josefa Františka, který zahynul v bitvě o Británii.Navštívili jsme jeho hrob na hřbitově v northwoodu. Ke hrobu jsme přišli v průvodu v čele s obecním a orelským praporem.

northwood 05

 

ALOIS KONEČNÝ

ak001

 

ak002

 ak003

ak004